Základní princip Hipot Testeru

Zkouška výdržným napětím se týká zkoušky odolnosti různých elektrických zařízení, izolačních materiálů a izolačních konstrukcí. Proces aplikace vysokého napětí na izolační materiály nebo izolační konstrukce bez poškození vlastností izolačních materiálů se nazývá zkouška odolnosti proti napětí. Obecně řečeno, hlavním účelem testu odolnosti proti napětí je zkontrolovat schopnost izolace odolávat pracovnímu napětí nebo přepětí a poté zkontrolovat, zda izolační výkon zařízení produktu splňuje bezpečnostní normy.
Základní princip testu odolnosti proti napětí: na izolátor testovaného zařízení je po stanovenou dobu aplikováno napětí vyšší než při běžném provozu. Pokud je izolace mezi nimi dostatečně dobrá, použité napětí bude produkovat pouze malý svodový proud. Pokud svodový proud izolátoru testovaného zařízení zůstane ve stanoveném rozsahu během stanovené doby, lze určit, že testované zařízení může bezpečně fungovat za normálních provozních podmínek. Při provádění zkoušky odolnosti proti napětí se normy měření liší pro různé zkušební produkty s různými technickými specifikacemi. U obecných testovaných zařízení má test odolnosti proti napětí měřit hodnotu svodového proudu mezi živým vodičem a krytem. Základní pravidlo zní: dvojnásobek pracovního napětí testovaného objektu plus 1000V jako standardní napětí testu. Zkušební napětí některých produktů může být vyšší než tato specifikovaná hodnota. Podle ustanovení IEC61010 musí být zkušební napětí postupně zvyšováno na požadovanou hodnotu zkušebního napětí (jako je 5 kV atd.) během 5 s a hodnota zkušebního napětí musí být stabilně přiváděna na testovaný izolátor po dobu nejméně 5 s. . V tomto okamžiku je hodnota unikajícího proudu měřeného obvodu porovnána s prahovou hodnotou unikajícího proudu specifikovanou v normě, aby se zjistilo, zda izolační vlastnosti testovaného výrobku splňují normu. Po zkoušce musí být zkušební napětí postupně snižováno na nulu během stanovené doby.